Pravda o psychiatrii

Většina lidí na psychiatrii nahlíží jako na medicínský obor. I proto běžný člověk od psychiatrie očekává přístup, s jinými lékařskými obory srovnatelný. Skutečnost je ale často jiná. Odpověď proč tomu tak je, nalezneme v historii.

Říká se, že základy pro současnou psychiatrii položil roku 1879 německý psycholog Wilhelm Wundt. Ten na univerzitě v Lipsku založil experimentální psychologii, propagoval ji jako nezávislou vědu a příčiny duševních nemocí se snažil hledat na biologické úrovni. Vytvořil základní koncepci tvrdící, že zkoumání duše či ducha je marné. Že člověk je jednoduše jen další zvíře a stejným způsobem jako zvíře jej lze studovat. Léčení duše tak definitivně nasměroval mimo duchovní oblast.
Jako se zvířaty zacházel se svými pacienty už dávno před ním německý lékař Johann Christian Reil. Jeho "léčení" bylo podobno drezůře. Zastával názor, že je nezbytné pacienty s duševními problémy ovládat a proto je nutné je nejprve zlomit bolestí. Je autorem výroku "Prostřednictvím silných bolestivých dojmů upoutáme pacientovu pozornost a naučíme ho bezvýhradné poslušnosti". Jako první v roce 1808 použil slovo psychiatrie.
Ještě před ním praktikoval středověk připomínající "léčbu" například Američan Benjamin Rush (1746 - 1813). Vycházel z přesvědčení, že je šílenství způsobováno přetlakem krve v hlavě a proslul pouštěním žilou. Jeho vražedné postupy přebírali i psychiatři pozdějších dob.
Ani to ovšem není začátek. Už v sedmnáctém století existovaly na území Velké Británie ústavy, v nichž byli násilím zadržováni lidé, označení za šílence. Od ostatní společnosti měli být izolováni, trestáním a mučením měli být svého šílenství zbaveni.

Prastaré základy, kdy je duchovní podstata lidské bytosti přehlížena, se vinou celou historií psychiatrie a je možné je vnímat i v psychiatrii současné. V té na první pohled brutalita a násilí vidět většinou nebývají. Neznamená to ovšem, že se tam neodehrávají. Jen k nim dochází méně často než v minulosti a většinou mají jinou podobu. To je jeden z důvodů, proč není možné pobyt za zdmi ústavů považovat za odpočinek a procházku růžovou zahradou. Své o tom vypovídají současní pacienti.